Nejmladší členové
budějické tygří smečky se vydali v pátek v noci na dlouho cestu do
maďarského městečka Nagykörós. Po náročné osmihodinové cestě jsme začali
povlékáním postelí a poté jsme se vydali na krátkou prohlídku města. Při cestě
zpět na internát jsme stihli navštívit i obchod, ve kterém všichni doplnili
zásoby cukru 😊, pak se mohlo jít na věc.
První utkání na
mezinárodní scéně přineslo tygřím mláďatům střet s budapešťským celkem
KLKS. Budějičtí se basketbalové akademie z velkoměsta ani vteřinu
nezalekli a po úvodní osmiminutovce vedli 16:2. Tigers pak v následujících
minutách udávali tempo utkání, ve kterém si nakonec připsali svou první výhru
na turnaji v podobě 47:23.
Hned o hodinu později
čekalo naše družstvo další utkání. Tentokrát proti slavné maďarské akademii
Kecskemét. V prvním poločase tohoto utkání nám hrálo vše do karet. Po třech
odehraných čtvrtinách jsme vedli 40:25 a vše nasvědčovalo tomu, že si dojdeme
pro prvenství ve skupině bez jediné porážky.
To by ale nebyl
basketbal, kdyby se nestalo něco neočekávaného. Náš soupeř se v poslední
čtvrtině rozhodl začít stíhací jízdu a bod po bodu stahoval náš náskok.
Nám po dlouhé cestě a
celém dnu již docházely síly. Bylo otázkou času, zda soupeř stihne utkání
obrátit ve svůj prospěch v základní hrací době. Bohužel jsme závěrečné
dějství prohráli poměrem 4:22, což nakonec rozhodlo o naší těsné porážce 44:47.
Z palubovky jsme ale
mohli odejít s čistým svědomím, protože všichni hráči ze sebe vydali
maximum. Navíc nebylo divu, že toho měli všichni dost. Odehrát dvě utkání během
tří hodin, být celý den na nohách a spát pár hodin v autobuse, to se
podepíše na každém.
Po druhém utkání jsme se
vydali směrem do jídelny. Ze zkušenosti z minulých let jsem očekával
nějakou místní specialitu, třeba smažený sýr s rýží 😊. Když jsme dorazili do jídelny, tak na nás opravdu
jedna specialita čekala. Měli jsme kuřecí řízek s rýží. Po počátečním
rozčarování usedli všichni ke stolu a s chutí dali se do hodování. I když už
měli řízků z autobusu všichni plné brýle, nikdo neremcal a někteří si
dokonce šli i přidat. Po příchodu na internát následovala sprcha a poté všichni
ulehli do postele.
Teď jedna večerní historka
Chvíli po večerce jsem
šel zkontrolovat pokoje. Všude bylo ticho, až na jeden pokoj. Překvapivě to byl
pokoj, kterému vládnul neutichající energií nabitý David Hrubý společně s nákupním
králem Matějem Konrádem. Klukům jsem řekl, že by bylo dobré, kdyby už šli spát.
Když jsem ale chtěl zhasnout světlo a zavřít dveře, tak jsem si všiml, že Matěj
něco cucá. Podíval jsem se na stůl a tam byla otevřená láhev coly. To už bylo
podezřelé. Na mou otázku „Co to máš v puse, Matěji?“, mi samozřejmě bylo
odpovězeno „nic“. Ale pak Matěj dvakrát mlasknul :-D To už bylo i Matějovi
jasné, že musí s pravdou ven a přiznal mi, že má v puse mentosku. Ještě
jsem se ho zeptal, jestli už si vyčistil zuby. Řekl, že ano. V tu chvíli
jsem si řekl, že Matěj potřebuje dostat lekci a trošku jsem si z něj
vystřelil. Vzpomněl jsem si totiž, že jsem viděl, co se stane, když se nasypou
mentos do coly. Zcela vážně jsem Matějovi řekl, že mu to za chvíli začne
v žaludku bublat, pak to začne všechno pěnit a na závěr z toho začne
zvracet. V tu chvíli se celý pokoj zděsil a já s chladnou hlavou
dodal, že až to začne, tak ať pro mě přijdou na pokoj 419, protože teď už se
s tím nedá nic dělat. Matěj na mě vyděšeně zíral a já schválně zavřel a
odešel. Chvíli jsem stál za dveřmi a čekal, co se tam bude dít. Nastalo hrobové
ticho. Asi po dvou minutách jsem otevřel dveře a všichni spali jako miminka 😊.
Druhý hrací den
Ze soboty na neděli se
měnil čas. Sice jsme tygří klub, ale většina našeho družstva jsou ještě takoví
malí medvídci, takže jsem věděl, že hodina spánku navíc všem prospěje. Spát se
šlo chvíli po desáté a oficiální budíček byl až v 8:00. Všichni se vypsali
do růžova. Obavy jsem měl akorát o Davida, aby nespal více než je zdrávo,
protože nevím, kolik energie by měl, kdyby spal více než 9 hodin :-D. Má první otázka byla jasná: „V kolik jste
vstávali?“, a David sám jako první za všechny odpověděl: „Pane trenére, my jsme
nemohli spát. Vstávali jsme už v 6:45.“ To mě v případě Davida
uklidnilo a šlo se na snídani 😊
První utkání jsme hráli
až po obědě, takže děti ještě měly nějaký čas na odpočinek. Pak nás ale čekal
boj o postup mezi nejlepší čtyřku turnaje. Před začátkem se nám ale přihodila
menší komplikace. Matěj Konrád si totiž, jak mi sám sdělil, asi zapomněl jednu
botu na pokoji. Naštěstí v tu chvíli zbývalo více než půl hodiny do
začátku utkání a vše se podařilo vyřešit. A teď zase zpátky k basketu.
Tentokrát nám stál v cestě vítěz skupiny D, kterým byl celek Marosvásárhely
Sportlíceum.
K vidění byl
opravdu krásný minižákovský basketbal. Vyrovnaný první poločas přinesl spoustu
pohledných akcí. Obě družstva chtěla vyhrát a na každém hráči bylo vidět velké
odhodlání. Do druhého poločasu jsme vstupovali s čtyřbodovou ztrátou. Byly
to opravdu nervy. Bojovalo se o každý koš. V polovině třetí čtvrtiny ale
došlo na lámání chleba. Poprvé v utkání jsme se dostali do vedení. Za
stavu 31:30 se na hřišti začaly dít věci. Stěžejní hráč soupeřova družstva
musel kvůli pěti faulům opustit hřiště. V tu chvíli jsme začali přebírat
otěže utkání do svých rukou a náš náskok se postupně navyšoval.
Za zmínku stojí
neuvěřitelný výkon Jendy Beníška. Ještě nikdy v životě jsem neviděl, aby
hráč v kategorii U11 proměnil v řadě tolik trestných hodů jako on.
Během tří minut stál na čáře trestného hodu celkem čtyřikrát a ani
v jednom ze svých osmi pokusů se nezmýlil. To dodalo našemu týmu ještě
větší sebevědomí a soupeř jsme sprovodili ze hřiště s výpraskem o
dvaadvacet bodů. Nejednoho diváka jsme tím překvapili. První turnajová senzace
byla na světě.
Tímto vítězstvím jsme se
ale odsoudili k boji o finále proti našemu již velmi známému soupeři
z Písku. Nebylo divu, že se pak mezi fanoušky obou družstev linula věta:
„To se člověk musí vydat z Česka do Maďarska, aby si zahrál proti Čechům.“
Kvůli specifickým pravidlům
turnaje byl náš postup poněkud komplikovaný. Vzájemná trojtabulka družstev
soupeřících o postup, ale mluvila jasně. Cokoliv jiného, než výhra o devět bodů
pro nás bude znamenat boj o třetí místo. Výhra o devět a více postup do finále.
Jak už to tak bývá,
utkání proti Písku bylo velmi vyrovnané a plné emocí. Každý chtěl postoupit a
zajistit si tak cestu domů s medailí na krku. Vedení se každou chvíli
přelévalo z jedné strany na druhou. Písečtí se v závěru prvního
poločasu dostali do výraznějšího vedení (19:25), ale zanedlouho bylo opět
vyrovnáno. Hřišti totiž začalo úřadovat trio Kašík&Sharkan&Novák, kteří
zajistili našemu družstvu jednobodové vedení před vstupem do závěrečného
dějství. Po třech čtvrtinách tak mohli být všichni fanoušci spokojení, protože
stav 31:30 sliboval vyrovnanou koncovku.
Hned v úvodu poslední desetiminutovky si vzal slovo Honza Beníšek,
který svými třemi body v řadě poslal naše družstvo do čtyřbodového vedení.
O chvíli později se k Honzovi přidal ještě Téďa a bylo vymalováno. Tahle
nerozlučná dvojka se ve čtvrté čtvrtině postarala dohromady o 18 bodů, které
rozhodly o našem postupu do finále. Písek jsme smetli o 15 bodů a jistota
medaile hřála všechny u srdce.
Musím říci, že větší vlnu
štěstí a radosti jsem dlouho nezažil. Byl jsem na děti v tu chvíli moc
pyšný, ale o tom až později…
Sváteční pondělní den
přinesl našemu družstvu opravdový svátek. Byl to svátek basketbalu. Utkali jsme
se totiž s profesionálním rumunským klubem z Kluže. Na lavičce sedělo
14 borců, jeden stejně velký jak ten druhý, a navíc výborně basketbalově
vybavení. O vítězi utkání nebylo od prvních vteřin pochyb. Po dvou odehraných
minutách jsme již prohrávali o 20 bodů. Tohle utkání ale pro nás mělo jiný cíl,
než byla výhra. Šlo o to, aby si všichni uvědomili, že to, co se učíme, může
fungovat i proti takovým družstvům jako byl zrovna tenhle. A naštěstí se tak
stalo. Po několika minutách přišel náš první koš z nádherné akce hoď a
běž. Dokázali jsme to předvést pak ještě několikrát a v tu chvíli jsem si
říkal, že tenhle tým je z hlediska basketbalové budoucnosti na dobré
cestě. Nakonec jsme prohráli poměrem 73:15, ale výsledek v tuto chvíli
nehrál sebemenší roli.
Utkání navíc mělo opravdu
výjimečnou atmosféru. Již před úvodním rozskokem pěli rumunští fanoušci
chorály, bubnovali a jejich vlajka vlála přes celou tělocvičnu. Byl to opravdu
krásný moment, který se musel vepsat našim dětem hluboko do paměti. Naši
fanoušci se ale nenechali zahanbit. Do haly totiž dorazil pozitivně naladěný
dynamácký hooligan Martin Truhlář, který dokázal sám překřičet celé rumunské
osazenstvo :-D po několika jeho zvoláních „Budějce!!!!, Budějce!!!!“, se fanoušci
soupeře na chvíli odmlčeli a naše děti věděli, že jim všichni věříme.
Dalším velmi krásným
momentem byl závěrečný potlesk rodičů. Všichni v hale si stoupli do řady,
tleskali a se všemi hráči si plácli. Bylo opravdu nepopsatelné. Jsem rád, že
jsem něco takového mohl zažít.
Pak už jsme se odebrali
na závěrečný ceremoniál. Byl to další krásný moment, který navíc okorunovala
Darynka a Honzík, kteří byli vybráni mezi pět nejlepších hráčů celého turnaje.
Třešničkou na dortu byl úspěch našeho družstva U14,
které dokázalo ve své kategorii zvítězit.
„Dodám k tomu pár slov a myšlenek, které od včera
nemohu dostat z hlavy. Já nejsem žádný basketbalový odborník, nejsem ani
žádný veletrenér, rodič, ani psycholog. To, co naše děti v Maďarsku
předvedly, je pro mě doteď nevysvětlitelné. Je to asi jedna z věcí, která
se opravdu týká jenom dětského světa a nám dospělým je tato sféra jejich
myšlení, nadšení, bojovnosti a odhodlání, asi již uzavřená a stěží si to jejich
zapálení dokážeme představit.
V průběhu celého turnaje nás zdobila jedna
vlastnost, byla bojovnost. Ale teď myslím opravdová bojovnost, bojovnost
spojená s hladem a touhou po vítězství. Proti Písku se v jednu chvíli
nešťastně srazil Honzík s Téďou. Honzík musel být ošetřován a bylo
otázkou, zda vůbec nastoupí do druhého poločasu. Před vstupem na hřiště jsem se
ho zeptal, jestli tam půjde a on mi zcela bez jakéhokoli přemýšlení odpověděl,
že to zkusí. A to byl ten moment, který rozhodl o našem vítězství. Přesně proto
nikdy nepřestanu zastávat názor, že basket není o tom, kdo jak moc dobře umí
driblovat a střílet, je to úplně o něčem jiném. Je to o tom, co tomu ten
dotyčný chce obětovat, když vstupuje na hřiště. A naše děti tomu obětovaly
úplně všechno.
Ostatní děti jsou někde na podzimních prázdninách
s rodinou. Z pátka na sobotu se hezky všichni vyspinkali a do středy
mají volno, ale naše děti si vybraly jinou cestu. Rozhodly se strávit svůj
volný čas v tělocvičně a v autobuse. Možná i proto na turnaji uspěly.
Protože tomu daly víc než jiní. Teď jsou unavení, vyčerpaní, ale zase jsou
všichni spokojení a šťastní. Navíc my na ně jsme pyšní. Také dodám, že svou
rodinu neopustili, protože, to, jak se na turnaji všichni k sobě chovali,
to byl projev sounáležitosti a podpory. Tím si vytvořili i druhou rodinu.
Basketbalovou rodinu, ve které za sebou všichni stojí a bojují jako jeden.
Mým cílem není vychovat stovky basketbalistů, kteří se
tím budou jednou živit (i když je to asi mým snem, ale pouze snem). Mým
opravdovým cílem je předat dětem můj vztah k basketu, předat jim hodnoty,
které jim pomůžou v budoucím životě být slušnými a úspěšnými lidmi. Naučit
je se nevzdávat, být fér, respektovat rodiče, trenéry, rozhodčí i soupeře.
Chtěl bych všechny hráče i hráčky pochválit a poděkovat jim za jejich nasazení,
reprezentaci klubu a předvedené výkony. Bylo mi ctí být u tak skvělého úspěchu.
Chci také moc poděkovat VÁM, rodičům. Děkuji, že mi svěřujete své děti. Nebýt
VÁS, nemohl bych dělat to, co mám ze všeho nejradši. Bez VAŠÍ podpory a důvěry
by to prostě nešlo. DĚKUJI, DÍKY VÁM TO MÁ SMYSL.“
Komentáře
Okomentovat